O mně
Narodil jsem se nedaleko Prahy, v chovné stanici Irsania, spolu s ostatními sourozenci. Mám 8 brášků a 7 sestřiček. Dostal jsem jméno Aslan. Naše chovná stanice byla velmi rozlehlá, celá banda mohla parádně a bezstarostně dovádět, protože usedlost byla velmi prostorná. Už jako malý jsem tu přišel do kontaktu s koňmi a jinými psy.
Když mi byly dva měsíce, přijela po dlouhém dopisování si s paní chovatelkou, má panička Ája a odvezla si mě do nového domova. Z počátku jsem měl strach, že už neuvidím maminku Djangu a své sourozence, ale Ája mě celou cestu držela v náručí a já spokojeně snil, jaký bude nový domov. Paničku jsem si hned zamiloval, byl a stále jsem v jejích patách kamkoli se hne.
Hned ten den, jsem musel svůj nový domov pořádně prozkoumat! Měl jsem připravený pelíšek, hračky a dokonce jsem dostal nové jméno.. Bolt. Panička totiž aktivně vytrvalostně běhá, jméno jsem tedy dostal po nejrychlejším běžci planety, Usainu Boltovi.
Už když mi byly tři měsíce, začali jsme navštěvovat cvičiště poblíž našeho domova. Líbilo se mi to, bylo tam spoustu nových psích kamarádů! Samotný trénink mě zpočátku moc nebavil, musel jsem to nejprve okoukat, ale učil jsem se rychle! Ája se mnou párkrát zkusila zůstat na hodinu obrany, to mě ovšem vůbec nezajímalo. Všichni štěkali na chlápka s rukávem a útočili na něho. Já bych šel radši domů nebo si hrál s ostatními, ale ty to zjevně moc bavilo, lehl jsem si tedy do trávy a pozoroval je. Vzpomínám si, že můj nezájem paničku a okolí velmi pobavil.
Když mi bylo asi půl roku, začal jsem s paničkou běhat kratší tratě, to abych se moc nezatěžoval. Docela mě to bavilo. O to víc, když sem cestou poznal další zvířata, zajíce a srnky, které se proháněli v lesíku nedaleko našeho domova. Zpočátku mě nijak nezajímali, ale postupem času mě běh bavil zejména proto. Není tedy divu, že jsem občas neodolal, nezapřel své lovecké pudy a prohnal sem nějakého toho zajíčka, později i srnku. Jsem holt pravý ridgeback.
Postupně jsme vyzkoušeli i jiné sporty. Když panička nazuje kolečkové brusle, to je páni rychlosti.. běžím za ní jako divý, ale řeknu vám, že tady mám teda co dělat, aby mi nezmizela z dohledu. Ale
popravdě mě to baví mnohem víc než samotné běhání, je to veliká legrace. Dalším sportem, který spolu zkoušíme je běh u kola. To je taky parádní, i když jsem jednou paničku omylem z kola shodil.. Po
sportování jsem kolikrát tak znavený, že mi ani nevadí, když jde Ája na nějakou dobu pracovat. Zalehnu do pelíšku a chrním. Dobře přiznávám, samotu jinak snáším velmi nerad, když jsem byl malý a
panička poprvé odešla pryč na delší dobu, byl jsem celý nesvůj, i když mi v té době táhlo už na půl rok. Dostal jsem se do její skříně a vytahal všechny možné věci, abych cítil její blízkost. Ze
začátku jsem se na ni zlobil, proč mě tam nechává a pár věcí jsem pěkně roztrhal a zničil. Dostal jsem pak ale pěkně za uši, postupem času jsem začal chápat, že jinak to asi nejde, a že občas sám být
prostě musím. Ale stejně jsem si ještě tu a tam zakramařil, ale pozor! Bez devastace. Navíc když je doma vše v pořádku, dostanu piškot! A ten já velmi rád. Naštěstí nikdy dlouho sám nebývám, Ája mě
bere téměř všude s sebou. Musím říct, že po prvním roce jsem se velmi zklidnil. Stal se ze mě téměř anděl.. nic neničím a jsem poslušný. Občas sice zvítězí mé lovecké pudy.. naštěstí se to stává už
jen zřídka. Přeci jen jsem skoro dospělý pes! Ale pokud mi proběhne kočka přímo před nosem, mám co dělat, abych se ovládl. Protože jsem vychovaný, snažím se to potlačit. Ale jednou za čas je to prostě
silnější než já a rád si zasprintím.. když už jsem ten Bolt, tak do sto metrů se to dá pochopit, že.. vždyť na přivolání se přece vrátím.
Paničku si však dobře hlídám a vždy ji mám na dohled!
Navíc letos, tedy 2011, jsme začali s výstavami. Má první výstava byla celkem úspěšná, můžete mrknout do alba „výstavy“ získal jsem třetí místo a ocenění byla výborná. Proto se Ája rozhodla, že zkusíme štěstí i nadále, a tak trénujeme postoj a všechny důležité věci. Pravda.. výstavy mě zrovna nijak nenadchly, ale řekl jsem si, že paničce udělám radost a budu na sobě pracovat, abychom nějaká ocenění ještě získali.
Co na to panička
Plemeno RR mě uchvátilo na první pohled. Jeho sportovní postava, elegantní vzhled a neméně jeho
neskutečně lidská gesta a mnohdy i chování. Jeho mimika mě mnohdy pobaví.
Můj Boltík je pro mě nejúžasnějším psem na světě! Miluje ho celá rodina, je to prostě další člen, bez kterého bychom si už nedovedli život představit. Pamatuji si, když jsem si Bolta přivezla poprvé
domů, nemohla jsem stále uvěřit, že je opravdu můj. Hned se stal mým miláčkem. Nikdy se s ním nenudím a vždy mě pobaví svými kousky. I když jsme si během našeho soužití zažili i velmi nepěkné chvilky,
na které nebudu vzpomínat, je nejdůležitější, že jsme vše SPOLU přestáli, a tím jsme k sobě ještě víc fixovaní.
Když je mi smutno, Bolt mi z ničeho nic přijde položit hlavu na rameno a v jeho očích vidím jakoby říkal, to bude dobrý, jsem s Tebou..
Navíc Boltík se narodil v den, kdy jsem měla dopravní nehodu a plemeno RR má platný standard v den mých narozenin. Ani jedna z událostí není náhoda, Bolt ke mně prostě patří!
Děkuji pejsku za ty dny pohody, za Tvou lásku a oddanost.